Podivné prázdniny - Den šedesátý – Nemusí být vše tak tragické, jak se to na první pohled jeví.

,,Prostě-to-nejde!“ zarputila stál Harry na svém.
,,Tak se víc snažte!“ dožadoval se Snape.
,,Já se snažím! Myslíte si snad, že bych tady jinak ztrácel čas tímhle -,“ Harry se zadrhl neschopností větu dokončit; tak výstižné slovo, které pro tuto příležitost chtěl použít, ještě neexistovalo.
,,Tímhle?“ změřil si Snape Harryho pohledem vychytralého vlka, který se dívá na nedomrlé štěně.
,,Ha!“ vybuchl Harry a přešel k oknu.
,,Posaďte se, Pottere,“ řekl Snape klidněji, ,,na tuhle židli,“ ukázal na židli uprostřed místnosti, která tam ještě před okamžikem nebyla.

Harry neochotně odfrkl, ale posadil se, ruce zkřížil na prsou, nohu přehodil přes nohu.
Snape se pohnul jeho směrem, který nezměnil, dokud nestál přesně nad Harrym.

,,Zavřete oči,“ přikázal Snape a Harry z frustrace nad tím, že kdyby se hádal, jen by ztratil čas a stejně by udělal, co by chtěl Snape, oči zavřel prakticky ihned a bez dotazů či poznámek.
,,Dobře. Teď, pane Pottere – co vidíte?“ zeptal se Snape; Harry se nezbavil dojmu, že tím Snape myslí něco jiného, než co myslí Harry.

,,Tmu? Černo? Prázdno?“ říkal bez rozmyslu.
,,Pottere,“ zavrčel podrážděně Snape, pak pokračoval, ,,zapomínáte, že není důležité, jak vidíte, nýbrž to, jak se díváte. Umíte vidět, Pottere?“ ta poslední otázka, i když mohla být pronesena jízlivě, nevrle, odměřeně, posměšně a dále a dále, byla vyřčena klidně, poněkud přístupně, kupodivu hřejivě a taky trochu motivačně.

Harry začal dýchat zrychleně. Jako by se s ním tma kolem točila. Krev se mu proháněla v žilách o něco kvapněji, hlava mu tepala, víčka ho pálila. Ruce svědily, tělo jako by chtělo vyletět z kůže. Celý on jako kdyby tepal v nějakém pro něj dosud neznámém rytmu.

Náhle prozřel. Alespoň více než prozřel kdy předtím.
Cítil židli pod sebou. Dokázal zaostřit na celou zlatavou místnost. Vnímal nyní, co dříve vnímat – a to prosím pěkně s otevřenýma očima – nedokázal.

Kolem stěn samé police s knihami. Některé byly jen papír a informace uvnitř. Jiné byli kouzelnické a kdyby je otevřel, začaly by ječet podobně jako ta v Harryho prvním ročníku v knihově - úsek s omezeným přístupem. Některé byly tlusté, jiné tenoučké a malinkaté. Jedna byla vydlabaná a uvnitř Harry poznával obrysy nějaké středně velké lahve. Některé knihy měly ale opravdovou hodnotu a o něčem hovořily. Některé dokonce žily vlastním životem(*. Na jednom bloku poliček ležely různí naložení živočichové a nejspodnější byla obtěžkána přístroji. Většina skříněk byla prázdná až na dvě. V jedné byl další přístrojek a ve druhé byly papíry.

Dubový stůl naproti dveřím, jedno obrovské okno, dvoukřídlé dveře na balkon. Těžké rudé závěsy, červené křesílko v rohu, vedle něj krb. Poblíž skleněný stolek, jež byl poloplný. A Snape. Z jeho směru tryskalo tolik síly, že i když Harry viděl ostře celou místnost, u Snapea byly zřetelné i ty nejnepatrnější detaily.

Linie nosu, tváře, kostní líce. Záhyby dlouhého, splývavého hábitu, prameny vlasů ve zlatém světle nepůsobily mastně ale elegantně. Když se Snape hnul z místa – jako právě teď – nebylo z něj vidět víc než sprška zlatých jisker, zlatý opar přesouvající se velmi, velmi rychle.

Harry se ohlédl, aniž by oči otevřel - protože Snape se přemístil za Harryho záda.

A to bylo to jediné, co Snape potřeboval, neboť si dal dobrý pozor na to, aby ho Potter ani jedním ze svých smyslů nezaregistroval přemisťovat se z místa.

Potter konečně pochopil alespoň základ.
,,Výborně, pane Pottere,“ sklonil se Severus k Harryho uchu, ,,teď už zbývá tohle vše využívat k tomu, abyste poznal, kdy vám někdo lže, kdy na vás shora spadne kus střechy nebo jen proto, abyste se uměl ovládnout.“
Harry zpozoroval Snapeův téměř přívětivý hlas. Byl neobvykle… jemný, přístupný – možná.

A Harry poznal, že je Snape pyšný na to, co z Harryho dokázal za tak krátkou chvíli udělat.

Harry se ještě zamyslel.
Moc rád by si tuhle dovednost s někým porovnal, ale… jako by měl Snape kolem sebe… Harry si nebyl celkem jistý a nechtěl se splést, proto to moc uvnitř sebe nerozebíral; a i přes to ho to zasáhlo. Jako kdyby byl Severus Snape duší i tělem na tom správném místě. Na té správné straně. Jako by mu Harry opravdu věřit měl.

Byl to podivně hřejivý pocit v souladu s tím, jak byl Snape dobrý po všech stránkách.

Jak si Harry už mnohokrát pomyslel – ať je to jakkoli, Severuse Snapea by vážně, vážně-vážně-vážně nechtěl mít za nepřítele. Nechtěl by stát ve válce proti němu, pokud bylo – a ono opravdu bylo - výhodnější stát po jeho boku.




*) Měla jsem na mysli hýbající se miniportréty. Ale v úvahu připadá i vlastní život, kterým portréty vyprávějí knihu. Nebo cokoli, co si sami vymyslíte. :)